Dál na sever už to nejde. Polští truckeři na cestě do Alty, norského města za polárním kruhem.

Alta v Norsku je pro nás konec světa. A něco na tom je, protože konec světa je jen 235 km odtud – v Nordkapp. Odtud můžete vidět jen nekonečné arktické moře.

Alta Kommune dělá, co může, aby přilákala turisty a přesvědčila je, že tady se dokonce mohou opalovat. Pro tuto část kontinentu je blahodárný Golfstrom – teplý Golfský proud. Díky němu je klima v Altě jiné než ve vnitrozemí Norska – mírné. I teplota vody v Altafjordu je občas stejná jako v Baltu. Ve městě funguje přístav, letiště a také kino, muzeum a knihovna... Je tu i univerzita ve Finnmarku a také nejsevernější ledový hotel. Městečkem prochází mezinárodní komunikace E6 z Trelleborgu do Kirkenes u ruské hranice a také spojení s Oslem je stejně pohodlné jako s Moskvou. - Je možné se přitulit - oceňuje městečko Sławomir Walder, řidič kamionu. Má za sebou 36 let za volantem kamionu a devět zim za polárním kruhem. – Tam se nikdo nezeptá, kolik let jezdíš – říká. – Tam jde o to, kolik zim jsi strávil na severu a jestli jsi dorazil beze ztrát. Slawek právě vyrazil s další dodávkou do Alty. Taková dodávka je minimálně tři dny cesty. Je dobře, že s ním jedou další dva kolegové z LKW Transport: Marek Buja a Zygmunt Rompa, kteří dobře znají cestu. Ve třech to půjde líp než sám cestovat skandinávskou divočinou. Dodávka je však obrovská: tři návěsy stavebního materiálu od společnosti Balex Metal. Norové mají staleté zkušenosti v arktickém stavebnictví, ale pro novou investici si objednali sendvičové desky z Polska.

Tak jdeme

– Bůh s námi! – křikne Sławek a spustí motor. Stejně činí jeho kolegové. Cesta byla přesně naplánovaná, protože Norové se drží diáře. Objednávají na přesný den vykládku, pronajímají jeřáb a očekávají dodávku. Dochvilnost je pro ně základem. Důležitý je čas, u řidiče závisí na norských klikatých silnicích. Ty jsou však velice malebné, ale i v létě nutí k mnohem pomalejší jízdě. Cesta zatím povede přes Švédsko a Finsko. Řidiči mají mapu v paměti. Cestu by zvládli bez navigace. Jako báseň přeříkávají další orientační body: Trajekt do Švédska. Z přístavu v Nynäshamnu silnicí 73 do Stockholmu. Potom vjezd na „čtyřku“ a potom co nejrychleji podél Botnického zálivu do Lulea. Tam se dostanou na silnici číslo 10, za Överkalix „395“ na Pajalu, přes severní polární kruh. Potom Finsko a jeho krásné hory a jako dezert .... Norsko. – To je rychlá cesta. Můžete jet až 800 km mezi přestávkami – komentuje Zygmunt. – Civilizace. Švédové, Finové, Norové tady mají všechno. Na čerpacích stanicích mají lázně, kde se můžete osprchovat. Jejich cesty jsou dobré a pohodlné, nehody jsou málokdy. Všechno by bylo ideální, až na ty vzdálenosti... Mezi jedním a druhým kruhovým objezdem je často vzdálenost 150 km, ale i 300 km. Člověk spí 6–8 hodin a potom zase vyráží na cestu. V létě pořád svítí slunce. V zimě je tma. Na cestách je led anebo jsou uzavřené po sněhových bouřích. Je třeba mít spoustu pokory a stále dávat pozor.

Sever neodpouští chyby.

Viděli jste na horách tyče označující cestu? Ty jsou velice užitečné, zvláště v zimě. V Norsku jsou i 4 metry dlouhé a jsou podél cesty. Nahoře mají reflexní značky, které vypadají jako oči kočky. Člověk jede podél těch tyčí a pod kolami vrže tvrdý sníh a led. - Na naší cestě jsou dvoumetrové tyče, zatím to nějak jde. Takové klima. Však v centru Norska, na horách, zima končí až v květnu. Už teď můžeme čekat sníh - vysvětluje Marek. A je to jeden z důvodů, proč konvoj z Bolševa jede v nížinách Švédska a Finska. Může se zdát, že příběhy jako z televizních seriálů o řidičích kamionů na Aljašce se odehrávají jen tam. Vyrazte však na sever Norska. Tam se truckeři měří s protivenstvím života. Přívalové deště, nízké teploty, rtuťový sloupec klesá pod 40 stupňů pod nulu a za čelním sklem není nic vidět. – Zažill jsem mráz 42 stupňů – povídá Sławek. – U teploty mínus 36 stupňů jsem sundal řetězy. Nebyla tam zima, ale když člověk slyší výt vlky, začíná mě to děsit. V takových situacích spoleháte jen sám na sebe. Sever neodpouští chyby. Pokud Ti bude špatně, prohrál jsi. Pomoci může jen někdo takový, jako jsi ty. Důležité je jen renomé. Pokud Ty pomůžeš, Tobě taky pomůžou – vysvětluje. Situace však bývají různé. I zkušený řidič se může dostat do problémů. - Jedeš a nic netušíš, najednou kamion zpomalí a začneš couvat. Led - vzpomíná jeden z příběhů. - Už jsem držel kliku a čekal jsem, kdy budu muset vyskočit z kabiny. Naštěstí jsem se dostal ven z problémů.

Záře a sobi.

Jsou tyto příběhy důvod, proč by si řidiči měli raději vyrazit místo na sever do horké Itálie, Portugalska anebo Španělska? Nikdy v životě! Horko, moc lidí, velký provoz. Na severu Skandinávie je takový starý zvyk, a řidiče se pozdravují na cestě. Protože tam jezdí jistá kasta. Nadšenci. Milovníci přírody. - Vzhledem k tomu - komentuje mu na sever nevyrazí žlutozobý Jędrzej Gruba, majitel LKW Transport. – I v létě jezdí do Norska řidiči, kteří mají za sebou několik zimních sezon za polárním kruhem. Musí to být zkušení lidé. Jen takové pošleme. - Kdysi se mne zeptali, jak dlouho budu jezdit na sever, a tehdy jsem odpověděl: Až uvidím polární záři v plné kráse, říká Slawek. Čekal jsem čtyři roky, čtyři dlouhé zimy, až uvidím to krásné představení. Nádherné. A teď říkám: To ještě není ono, co jsem si vymyslel, taková záře, se všemi barvami. To bylo jen zelené. Chci se podívat na ještě krásnější. A tak mě čeká desátá zima na severu. Nevzdám se. Norsko je pokušení. Je to vyspělý stát, vysoké standardy... Krásná příroda. - Sobi jsou na denním pořádku. Viděl jsem už také medvěda. Jedl borůvky u cesty. Velryby, které střílejí vodou, lze vidět z kabiny jak na dlaní, povídá Marek.

Pozor na pokuty a .... komáry.

Má to tu také nevýhody. Pokuty jsou prokletí. Strašně vysoké. Ceny ... nepředstavitelné. – Cestou je třeba navštívit švédskou hospůdku, avšak je lepší mít s sebou zásoby jídla do Norska. Jinak přijdete na mizinu. Pokud někdo chce, tak si může chytit i rybu, doporučuje Slawek. Sám jsem to dělal. Na půjčený rybářský prut jsem chytil tresku, která měla 1,5 metru. Nejčastěji se však s sebou berou plechovky a sklenice. Druhou nevýhodou jsou komáři. - Ty berou člověka naživu, proto je třeba se zachránit, směje se Slávek a ukazuje záclonku, ze kterou cestuje už dlouhá léta v kabině. To je místo moskytiéry. - Mám rád čerstvý vzduch, v noci nechávám otevřené okno. Používám záclonku na okno, aby se hmyz nedostal dovnitř. Stejně je to s posuvnou střechou. Ty bestie jsou hladové jak nikde jinde na světě. Zmizí teprve v nadmořském prostředí.

Je krásně.

Poslední kilometry k zátoce. Místo lesů jsou louky, místo sobů krávy. Jen pár kilometrů a bude konec cesty. Avšak to ještě není konec práce. Ještě vykládka a můžeme se vrátit. Na procházky není čas. Ledaže tachograf ukazuje nucenou přestávku. Tehdy člověk může vidět kousek světa. A Skandinávie je krásná. Čistá, dechberoucí příroda. – V Hammerfestu je socha ledního medvěda. Dva a půl metru ke hřbetu, a kdyby se postavil na zadní, byl by velký jako kamion - vzpomíná na svoji dřívější přestávku Slawek. - V Altě je muzeum skalních maleb starověkých lidí. Malby jsou starší než pyramidy, vznikly totiž přibližně před 6200 lety. Když už tam jsme, snažíme se navštívit faráře, otce Vojtěcha Egierte. Vždy mám pro něj polské sušenky, které má velice rád. Je třeba se vyspat, protože cesta do Polska je dlouhá. Potom ještě zpětná nakládka. Cesta domů je vždy rychlejší. A přijde i ten moment, že člověk odstraní kartu z tachografu. - To je dobrá chvíle, ale nejlepší je ta, když zastavím u domu a beru za kliku - říká Marek. Ale když byste se zeptali arktických truckerů, zda by s tím skončili, řeknou vám: Nikdy. Ty pohledy, ta příroda... To stojí za to.